Reklama
 
Blog | Petr Sláma

Okamžitý mír v Izraeli po třiceti letech není na dohled

Koncem března roku 1978 zaslala dvanáctičlenná skupina telavivských a jeruzalémských univerzitních studentů petici, adresovanou tehdejšímu premiérovi Izraele Menachemu Beginovi. Pod dojmem nedávné návštěvy egyptského prezidenta Anwara Sadata v Jeruzalémě tehdy mladí Izraelci žádají Begina, známého jestřába izraelské politické scény, který své vojenské ostruhy získal už během izraelské Války za osvobození v letech 1947-8, aby využil chvíle a uzavřel s někdejšími arabskými nepřáteli mír. Žádají, aby se Izrael vrátil se do hranic před rokem 1967 a Palestincům dopřál samostatnost. Tři stovky prvních signatářů nečekaly, že jejich iniciativa nalezne tak širokou odezvu v izraelské veřejnosti. Během následujících měsíců ale petice získala přes 100 tisíc dalších podpisů. Na její podporu vyšly do ulic v Tel Avivu a dalších izraelských městech desetitisíce lidí. Počátkem dubna roku 1978, před 30 lety, sezrodilo hnutí Okamžitý mír (hebrejsky Šalom achšav), jehož vliv na politickou kulturu Izraele je patrný dnešního dne.

Z hnutí se brzy stala zastřešující struktura pro další levicové skupiny (termíny "pravice" a "levice" se ovšem v Izraeli netýkají tolik ekonomiky jako vztahu k Arabům; levice je kvůli míru ochotna k ústupkům, pravice chce míru dosáhnout silově), např. hnutí důstojníků, odmítajících sloužit na
obsazených územích (nazvaném Ješ gvul, doslova „existuje hranice“), nebo
hnutí „Ženy v černém“, sdružující matky, protestující proti násilí
páchanému izraelsými vojáky na obsazených územích.

Premiér Begin koncem roku 1978 skutečně podepsal v Camp
Davidu s Egyptem mírovou smlouvu, na základě které Izrael vyklidil
Sinajský poloostrov, brzy poté byl ale v Egyptě Sadat zavražděn. Mírová
jednání na dlouho uvízla na mrtvém bodě.
V roce 1982 napadl Izrael Libanon s cílem zlikvidovat v Bejrútu
vedení Arafatovy Organizace pro osvobození Palestiny. To se sice povedlo,
v Libanonu se ale rozpoutalo vyřizování účtů mezi muslimskými a
křesťanskými bojůvkami. Odpovědnost za násilí mnozí přičítali izraelské armádě,
vedené Arielem Šaronem. Hnutí Šalom achšav tehdy stálo v čele masových
demonstrací proti libanonskému tažení a průtahům ve vyšetřování masakrů.
Situaci v Izraeli radikalizoval incident v roce 1983, při němž byl
při demonstraci v Jeruzalémě zabit jeden z členů hnutí, Emil
Grunzweig.

Archívní fotografie ukazují mladé vousaté rebely, kteří
přednášejí své požadavky. Za pozornost ale stojí, že první várku studentských signatářů Šalom
achšav
tvořili výlučně důstojníci
izraelské armády (v Izraeli dosud platí všeobecná branná povinnost, kterou
mladí lidé konají před vysokoškolským studiem – a během něj jsou každoročně
povolání na cvičení). Podle vlastního prohlášení nejsou pacifisty. Mají ale za
to, že trvalý mír nelze vybojovat pouze zbraněmi (celý text původního
prohlášení z roku 1978 je anglicky na (http://www.peacenow.org.il/site/en/peace.asp?pi=43&docid=62). To ostatně odpovídá skutečnosti, že samotná armáda je v Izraeli dlouhodobě politicky spíše doleva
a z armádních špiček se rekrutují politici, prosazující mír
s Palestinci za cenu územních ústupků. Dlouhodobým cílem hnutí se
v 80. a 90. letech stalo zastavení výstavby židovských osad na
palestinském území, které petrifikují okupaci, vyžadují masivní vojenskou obranu a zavírají možnost dosáhnout míru. Na obsazených územích (neboli v "Judsku a Samaří", jak západní břeh Jordánu nazývá izraelská pravice, implikujíc tak na ně "historický" nárok Státu Izrael) výstavbu izraelských osad monitorovalo, upozorňovalo na jejich protiprávnost a poskytovalo právní poradní servis postiženým Palestincům.

Reklama

Hnutí ovšem v izraelské společnosti od počátku vyvolávalo také prudký odpor.
Signatáři byli označováni za levičáky a zrádce. Některé akce končily násilím, protestní setkání pořádané společně s Palestinci občas rozpustila policie. Vizitkou demokracie Státu Izrael je ale to, že i když byl tehdy ve válečném stavu
s většinou svých sousedů a od druhé poloviny 80.let čelil na vnitřní frontě palestinskému povstání (Intifadě),
stalo se hnutí normální součástí politického systému a osudy jeho aktivistů nelze vůbec srovnávat s osudy signatářů naší o rok starší Charty 77.

Zavraždění Emila
Grunzweiga sjednotilo širokou veřejnost v odporu k násilí. Sám jsem
se v roce 1993 účastnil oslavy k uctění jeho památky, které vedle poslanců parlamentních levicových stran a aktivistů liberálních hnutí navštívil např. i současný premiér Ehud
Olmert, tehdy ještě člen pravicového Likudu.

Po třiceti letech se někteří představitelé hnutí etablovali v izraelském společenském a politickém životě. Patří k nim spisovatel
Amos Oz (na obrázku k článku), několik poslanců Knesetu, nebo ministryně školství Juli Tamirová. To,
co před třiceti lety znělo jako radikálně levicový požadavek (ukončit okupaci Západního břehu a umožnit existenci palestinského státu vedle státu
židovského), představuje dnes široký konsenzus napříč stranami. Juli Tamirová
s úsměvem vzpomíná na to, jak ji ještě v roce 1988 samo hnutí na čas
vyloučilo za to, že potají vyjednávala s představiteli OOP. Dnes s jeho
představiteli veřejně a s pochvalným mručením z Washingtonu jedná sám
premiér Omert. Tamirová ovšem upozorňuje na paradox izraelské politiky: tak jak se během let radikální postoje Šalom achšav staly názorem většiny společnosti,
ztratilo hnutí punc disidentství a s ním i schopnost zaplnit náměstí demonstranty. Izraelská společnost
byla kombinací palestinského teroru a polovičatých ústupků izraelských vlád
„dokopána“ k přitakání představě dvou států, Izraele a Palestiny, existujících vedle sebe. Nejásá nadšením, ale přikyvuje
realitě. Smutné na tom ovšem je, uzavírá Tamirová, že také palestinská veřejnost je v pohybu: „Propásli jsme chvíli, kdy Palestinci chtěli dva státy. Chamás, který zcela dnes ovládl Gazu, chce již
jenom jeden
stát, a to ten palestinský.“

 


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama