Vést kulturní boj
Narodil se v galilejském Nazaretu v roce 1958. Julianovi rodiče se jako jedni z mála v Izraeli vydali trnitou cestou smíšeného židovsko-arabského manželství. Jeho otec Saliba Chamis byl arabský křesťan. Matka Arna Merová byla sabra, v Izraeli narozená Židovka, dcera lékaře Gidona Mera a bojovnice Palmachu (vojenské složky rodícího se židovského státu). Oba rodiče spojovala komunistická víra, ve straně v 50. letech zaujímali prominentní pozice. Juliano na vlastní kůži zakusil rozpory izraelsko-palestinského konfliktu. Vyrostl v arabském Nazaretu, sloužil v elitní izraelské jednotce, účinkoval v desítkách izraelských, amerických a evropských filmů. Od roku 2002 žil v palestinském Džaninu. S několika židovskými i palestinskými přáteli zde založil Divadlo Svoboda. Angažoval se v politickém boji proti izraelské okupaci západního břehu Jordánu. Nevyhýbal se přitom šokujícím výrazům. Násilí izraelské armády označoval jako judeonacismus (termín izraelského filosofa Ješajahu Leibowicze). Při jedné z nedávných demonstrací se spolu s dalšími oblékl do černých trik se žlutou šesticípou hvězdou na hrudi. Hvězda nesla nápis Palestina. K jeho blízkým spolupracovníkům patřil bývalý šéf palestinské teroristické skupiny Brigáda mučeníků Al Aksa Zakarja Zubejdi, který po svém propuštění z izraelského vezení zaměnil ozbrojený boj za boj kulturní – právě v Mer Chamisově divadle.
Arniny děti
V roce 2004 zapůsobil na pražském festivalu Jeden svět jako zjevení Mer Chamisův časosběrný dokument Arniny děti (Arna’s Children, Nizozemí 2003). V jednom z pražských kin jsem pak zažil bouřlivou diskusi, která doslova explodovala po jeho promítnutí. Film si odnesl první cenu divácké poroty. Dokumentarista v něm zachytil poslední léta své matky, Arny Mer Chamisové. Zemřela na rakovinu v roce 1994. Zasvětila je divadelnímu kroužku, který v Džaninu otevřela pro palestinské školáky. Chtěla je naučit nacházet hrdost a vyjadřovat hněv i bolest divadlem raději než zbraněmi. S dětmi v uprchlickém táboře nacvičila mj. adaptaci Wolkerova Milionáře, který chtěl ukrást slunce. Ve filmu promlouvá s třesoucí se bradou šestiletý Jusuf, jemuž izraelská armáda v rámci kolektivního trestu rodinám teroristů buldozerem zbořila dům. Později se filmem mihne jeho dospívající tvář. Ve filmu jsou nakonec zařazeny i Jusufovy poslední záběry z nahrávky, pořízené několik hodin před smrtí. Se samopalem v ruce spolu s komandem sebevražedných atentátníků odříkává na pozadí mapy velké Palestiny svůj testament, než vyrazí na izraelské území, aby v přímořské Hadeře „zabíjel sionisty“. Film je sugestivním svědectvím o tom, jak je okupace a z ní plynoucí ponížení Palestinců velkou továrnou na terorismus, všem humanistickým snahám navzdory. Jakoby Arnin sen o výchově divadlem zemřel spolu s ní.
Komu vadí Divadlo Svoboda
Několik let po matčině smrti se Juliano Mer Chamis do Džaninu vrátil, aby navázal na její dílo. Spolu s přáteli rozjel Divadlo Svoboda. Mělo se stát oázou tvůrčí svobody a dialogu. Za léta své existence si získalo příznivce mezi liberálními Izraelci i Palestinci. Právě svoboda a dialog mají ale své nepřátele na obou stranách konfliktu. Mer Chamis ležel jistě žaludku mnoha Izraelcům z pravé části politického spektra. Smrtící kulky na něj ale vypálil vrah z tábora Palestinců. Spekuluje se o tom, že islamisty provokoval jeho plán adaptovat Orwellovu Farmu zvířat. Prasata, která se ve hře chopí vlády, jsou totiž v islámu stejně jako v židovství nečistá zvířata. Jenomže Juliano Mer Chamis, tenhle „stoprocentní Izraelec a stoprocentní Palestinec“ (jak se sám označoval), bral vítr z plachet také všem náboženským a politickým lídrům, kteří si svou živnost postavili na permanentní mobilizaci proti sionistickému / palestinskému nepříteli. Snažil rozproudit a udržet mezi oběma znepřátelenými národy rozhovor. To ho nakonec stálo život.