Kontext Grassova vystoupení je tento: Írán usilovně pracuje na rozvoji jaderné energie. Dává přitom najevo, že kromě mírového využití jaderné energie uvažuje také o využití vojenském. Ústy to sice popírá, ale některými kroky podezření spíše posiluje. Záruky, které by západ chtěl, mu Írán nedává. Je ale těžko říci, zda je to proto, že skutečně něco chystá, nebo proto, že je mentalita Íránců tradičně tak patriotická a současná politika Teheránu u tak protiamerická a protiizraelská, že kontrolory odmítají prostě z hrdosti.
Stárnoucí teokracie náboženských institucí nalezla pozoruhodný modus vivendi s diktátorským režimem civilního prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Ten tvrdě potlačil snahy o demokratické reformy koncem roku 2009. K bizarním rysům jeho vlády patří popírání holokaustu i práva Státu Izrael na existenci. Hrozivá rétorika vůči sousedním státům a nejasno v tom, nakolik by Írán své plány uměl realizovat, dělají západním politikům vrásky na čele. V repertoáru možných řešení se jako krajní možnost zmiňuje i americký nebo izraelský útok na jaderná zařízení Íránu.
V samotném Izraeli ale zaznívají vedle hlasů pro také pádné hlasy proti (a to nejen v kruzích intelektuálů a mírových aktivistů, ale např. z úst bývalého šéfa Mosadu Meira Dagana; mimochodem, nijak nesouvisí s naším spisovatelem Viktorem Fischlem): motivy i možnosti Íránu zůstávají nejednoznačné, nejsou rozpracované další kroky po případném útoku. A straší zde i přízrak údajných zbraní hromadného ničení v Iráku v roce 2003.
Stát Izrael má všechny důvody být ze současné situace nervózní. Je mnohokrát opakovanou skutečností, že důvody nepřátelství mezi Izraelem a jeho muslimskými sousedy a vůbec státy Blízkého východu nespočívají v rozdílech judaismu a islámu. Izrael muslimské sousedy irituje především tím, že jde o cizorodý ostrůvek západní individualistické kultury.
O demokracii Izrael své arabské sousedy jen tak nepřesvědčí, protože ti mají před očima především osudy Palestinců na západním břehu Jordánu; jejich podmínky života mají k demokracii stále dost daleko.
K základním momentům vzniku Izraele v roce 1948 patřilo trauma z holokaustu, které si židovští budovatelé mladého státu přeložili do zásady, že o svou bezpečnost se musejí postarat sami. Starají se o ní vskutku srdnatě, zprvu instruováni československými leteckými instruktory, později Američany, náročnou tříletou vojenskou povinností pro muže i ženy, a ovšem také investicemi do špičkové techniky, kterou do své obrany zapojují. Paradigmatickým se stalo vítězství Izraelců nad mnohonásobnou přesilou arabských sousedů v roce 1967.
Grassův text se ovšem týká jaderných zbraní, o jejichž výrobě a držení si v Izraeli štěbetají vrabci na střeše. Oficiálně Izrael své jaderné aktivity halí do neprodyšného ticha. Mordechaj Vanunu, technik, který v roce 1985 britským médiím prozradil technické detaily izraelského jaderného výzkumu, sedí dodnes v Izraeli v domácím vězení. Tabuizované veřejné tajemství vytváří situací jakési veřejné hry se slovíčky a nahrává spekulacím i pocitu dvojího metru tam, kde Západ tlačí na zastavení íránského programu.
V tomto kontextu tedy svými verši promluvil Günter Grass. Vyjádřil znechucení nad dvojím metrem blízkovýchodního jaderného režimu. Odvážil se nahlas prohlásit, že král je nahý.
Nahý král ovšem není celá pravda. Ve dvou věcech Grass své čtenáře mate. Jednak v zápalu boje za rovný metr klade Írán a Izrael na jednu rovinu, jakoby opravdu neexistoval rozdíl mezi mírou nebezpečí obou států pro své sousedy či mezi mírou demokracie v obou státech. Ale mate je také svým předstíraným vnitřním zápasem, zda prolomit ticho a zvěstovat konečně pravdu.
Kdo se o blízkovýchodní dění zajímá jen trochu podrobněji, ten na diskusi o izraelském jaderném programu musel narazit už dávno. Co však Grassovi dává za pravdu v tom, že jde o neuralgický bod Státu Izrael, o kterém by s ním jeho přátelé měli mluvit, je hysterická reakce zmíněných izraelských ministrů. Grass jim asi opravdu šlápl na kuří oko.